Dědictví Šumavy

Sbírka pověstí ze Šumavy a jihozápadních Čech

Městská knihovna Klatovy je velmi pyšná na to, že již dlouhá léta spolupracuje s vynikajícím básníkem, spisovatelem, folkloristou a nakladatelem Ondřejem Fibichem. Pod jeho sběrem lidových pověstí se ukrývá mnoho let píle, potu, hledání zajímavých pramenů, k nimž se příběhy vážou, láska k literatuře a zejména pak nespočetně prochozených kilometrů po naší krásné Šumavě a samotná láska k ní. To se všem hned potvrdí v malém výběru ukázek (viz níže), či se přes odkaz „Pověsti z Klatovska ze sbírky Ondřeje Fibicha“ lze prokliknout do širšího výběru pověstí přímo jen z Klatovska a okolí. Pokud si ale uvědomíme, že se další vyprávění týkají i mj. Prachaticka, Vimperska, Strakonicka, Vodňanska a Písecka, což zahrnuje dohromady více než 3 000 záznamů, nezbývá než před tímto unikátním sběrem smeknout klobouk. Z kapek příběhů se stal vytrvalý déšť nápadů, který postupně plní literární studánku, o které víme, že nikdy nevyschne.

Knihy s tematikou pověstí, legend, pohádek a dalších příběhů od Ondřeje Fibicha si můžete rezervovat v naší knihovně.

Do Klatov mne přivedlo přátelství s posledním zdejším impresionistou, malířem Jaroslavem Prouzou. Při výletech do čachrovského plenéru mi občas vyprávěl místní pověsti. Byly temné, avšak nepostrádaly barvy. Později jsem Klatovskem chodil ve stopách misionáře Albrechta Chanovského. Jeho záznamy barokní venkovské krajiny jsou okouzlující a nechybí v nich popis poutí k zázračným studánkám. Městskými pověstmi mne provázel Josef Biskup blahé paměti a jsou plné přeludů, zázračných událostí i půvabného líčení o posledním vodníkovi. Klatovy jsou branou do Západní Šumavy, a tak nemohou chybět lesní démoni, loupežníci či vodní víly. A když půjdete do Městské knihovny a na chvíli se zastavíte v chodbách staré jezuitské koleje, můžete zaslechnout šeptání časů. To si vyprávějí dávní obyvatelé města své příběhy strašidelné i bujaré.

Více o autorovi Ondřeji Fibichovi na www.cestyksumave.cz

Další pověsti z Klatovska ze sbírky Ondřeje Fibicha

Hromová věž

Na dohled města Klatov žili dva bezdětní manželé. Vedlo se jim dobře, neboť jejich statek dost vynášel. Ale oni jen po děcku toužili. Tu se jednou u nich objevila cikánka a prosila o almužnu. A protože znala víc, než jen po domech chodit, hned uhodla jejich trápení. Slíbila jim uvařit kouzelný nápoj, který měli oba vypít o Valpuržině noci. S tím a s pěknou odměnou odebrala se dál. Přesně po roce se vrátila, v kolíbce se smál pěkný chlapeček jménem Bohumil. Čerství rodiče vědmu zahrnuli všemožnými dary. Avšak mráček se vloudil do té radosti. Přikázala jim, že pokud se bude blížit jakákoli bouře, musí své děcko pečlivě ukrýt, sic by je zabil blesk. Tak je prý psáno v knize osudu. Manželé hned dali poblíž statku postavit kamennou věž, v níž se vždy v čase bouře chůva s chlapcem musela ukrýt. Když Bohumil povyrostl, dostal k sobě vychovatele a opatrovatele, který se od hocha nesměl vzdálit. Jednou byli spolu na procházce, když se od Šumavy přihnaly temné mraky a oni se nestačili do věže ukrýt. Divoce vyl vítr, kmeny stromů sténaly a oni se k jednomu z nich vyděšeně schoulili. Tu pročísl nebe blesk a s rachotem sjel do nedaleké věže. Úder byl tak strašlivý, že celou stavbu rozpoltil. Když bouře utichla, hned běželi na statek a vše vyprávěli. Rodiče padli na kolena a děkovali Bohu za záchranu syna a také chlapce hned Bohu zaslíbili. Syn se v dospělosti opravdu stal knězem a na záchranu duší svých rodičů, neboť se zapletli s černou mocí, nechal na místě zbořené věže postavit kapličku zasvěcenou Panně Marii. Na Hůrce ji můžete dodnes vidět.

Český lid Č 23 1914, str. 266–268

Marně túrovali

Velká bolest nastala, když byli po druhé světové válce vyhnáni z Hor všichni němečtí sousedé. Staré tradice a víra neměly již žádnou cenu. Tak také ke Grantlu přijela rabovací četa s nákladním autem. Potom, co vyrabovali vedlejší kostel Panny Marie Sněžné, chtěli na korbu přihodit zázračný obraz Panny Klatovské. Když chtěli odjet, auto se ani nepohnulo. Teprve až když vrátili obraz do kaple, podařilo se vejtřasku nastartovat.

Z dopisu Hanse Kollibabeho 50. léta 20. stol.

Čertův kámen

Prý kdysi dávno v pohanských časech bývalo na Hůrce obětiště s velkým kamenem. Když se ujala v těchto končinách křesťanská víra, měl být na Hůrce postaven kostel. Na tento záměr tuze zlořečil sám ďábel a všechny pohanské poklady zaklel tam hned pod zem. Jakmile byl však chrám založen, čert už neměl k tomu místu žádné moci. Zkusil se tedy k pokladům prokopat od řeky Úhlavy. Když se dohrabal k vrcholu kopce, zjistil, že nad pokladem vzniká posvátná stavba. Hned díru po sobě uzavřel pohanským kamenem, který vzal z hromady ostatních připravených ke zdění a odletěl pryč. Dlouho přemýšlel, jak by chrám hůrecký odstranil z povrchu země, avšak sám to nemohl udělat. Když nastal jednou čas válek, našeptal kdesi vojákům, aby táhli ke Klatovům a kostel zbořili. Přešly věky a ke zbořenině přišel mladý mlynář, který si chtěl dole na řece vystavět mlýn. Byl rád, že nemusí dobývat kámen někde v lomu a postupně začal volné kameny odvážet. Na vůz také vyzdvihl dávný čertův kámen a ten se tak dostal do zdi mlýna. Stavba utěšeně rostla a nastal čas poprvé spustit mlýnské kolo. Sotva se roztočilo, začala se celá stavba třást a ozývalo se bědování. Muž hledal nějakou chybu v soukolí, avšak divná síla ho vtáhla dovnitř a teprve když se pokřižoval, dostal se polomrtvý ven. „To je jistě s čertem“ pomyslel si a v hrůze z mlýna odešel navždy. Léta stál pod Hůrkou opuštěný mlýn a občas se o půlnoci sám spouštěl a jeho rachocení lekalo opozdilé chodce. I mlýn časem zanikl, jen čertův poklad stále čeká v nitru kopce na nějakého zbožného šťastlivče.

Josef Biskup, Z šera minulosti I 1936, str. 16–17

Poslední klatovský vodník

Drnový potok býval většinou potokem, ovšem běda, když se rozvodnil. To dělal v dolejším městě vždy hroznou paseku. U domku U Kříže jeden čas sedával na lávce vodník. Po chalupě se tam říkávalo U Horáků. Zelený škaredý mužíček míval v drápech škopek na mléko a kýval nad vodou žabíma nohama. U Horáků v ten čas sloužil čeledín Mates, který byl známý filuta. Jednou vodníka shodil bydlem z lávky a tuze se rozzlobenému mužíkovi smál. Vodník za mládencem zahrozil: „Jen počkej, však ty mně neujdeš!“ Když delší čas Matesa neviděl, optal se děvečky: „Dodlo, kde pak je Mates?“ Když se dozvěděl, že čeledín jel s povozem do Prahy, vodník nemeškal, popadl uzlíček se svými věcmi a rozběhl se po proudu. Jistě doběhl vodou až do Prahy, avšak zda-li nenechavého mládence utopil, nevíme. Víme jen, že to byl poslední klatovský vodník.

Miroslav Hrdlička, Pod černou věží 1940, str. 50–51

Tento projekt vznikl za finanční podpory Česko–německého fondu budoucnosti
ve spolupráci Městské knihovny Prachatice, spisovatele Ondřeje Fibicha a Kreisbibliothek Freyung.