Vzpomínka na Vláďu Šmata

Vláďu jsem poznal někdy koncem devadesátých let v antikvariátu Městské knihovny v Klatovech. Seděl tam za stolem obklopen knihami a vypadal jako kouzelný dědeček.

Antikvariáty navštěvuji moc rád, takže jsem za ním začal chodit pravidelně a postupem času se z nás stali přátelé. Měli jsme totiž společnou lásku – knížky.

Osobně mám i jiné zájmy, ale pro Vláďu byla literatura celým životem. A také jí velmi dobře rozuměl. Denně si kupoval noviny a odborné časopisy, aby byl, co se týče kultury a společenského dění, stále v obraze. Měl přehled o všem novém, co vychází, a když jste se ho zeptali na nějakou starší zajímavou knížku, s největší pravděpodobností ji už četl a ještě vám nabídl, že vám ji půjčí.

Byl totiž majitelem obrovské knihovny, tisíců knih, které se mu všechny ani nevešly do bytu. A ty, které doma měl, takřka přetékaly ze všech možných i nemožných koutů. Byly zkrátka všude, a kdo měl tu čest navštívit Vláďu v soukromí, na první pohled poznal, jak velkou roli literatura v jeho životě hraje.

Vláďa ovšem nepůjčoval jen knihy. Byl jsem několikrát svědkem toho, jak ho neznámí lidé v antikvariátu požádali o malou finanční výpomoc a Vláďa ji poskytl, ačkoliv dobře věděl, že se mu zpátky nikdy nevrátí. A to sám neměl příliš na rozdávání, žil velice skromně. Většina jeho výdělku šla na nákup nových knížek a časopisů.

Byl to nesmírně hodný člověk a svoji slušnost a pevný charakter ukázal i v těžkých dobách normalizace. Po okupaci sovětskými vojsky v roce 1968 projevoval svůj nesouhlas s politickým vývojem naší země a v 70. letech byl za to vězněn na plzeňských Borech. Po návratu z vězení pak musel vykonávat práci, která neodpovídala jeho vzdělání ani naturelu, pracoval jako dělník v Dřevařských závodech v Klatovech.

Teprve počátkem 90. let se Vláďa mohl vrátit k práci, která ho opravdu bavila, tedy mezi knížky v Městské knihovně v Klatovech. Až do svého odchodu do důchodu tam měl na starosti antikvariát a pro všechny kolegy i čtenáře byl vždycky velice příjemným společníkem a inteligentním rádcem.

Kdo Vláďu znal, jistě si vybaví jeho nezaměnitelný hluboký hlas. I když žil celý život sám jako svobodný mládenec, určitě tím svým hlasem okouzlil nemálo dam, především ty, které byly schopny ocenit jeho velký přehled v literatuře a rády poslouchaly jeho působivý přednes české poezie.

Byl to tak trochu člověk z jiného světa. Technickým vymoženostem dnešní doby se velikým obloukem vyhýbal a v praktických záležitostech běžného života byl závislý na pomoci svých přátel. Na druhou stranu i v pokročilém věku dokázal zpaměti recitovat verše svých milovaných básníků.

V posledních letech, krom jiných zdravotních potíží, začala Vláďu trápit postupná ztráta paměti. Pro tak vzdělaného člověka, jakým Vláďa byl, to musela být rána, obzvlášť proto, že si tento degenerativní proces sám uvědomoval.

I proto se ke konci života se svými přáteli už tolik nestýkal. Ale i tak ho bylo možno každý den vidět na jeho rituální pěší pouti po městě, která vedla od trafiky, kde si pravidelně kupoval noviny a časopisy, do vybraných obchodních domů, kde si obstarával svůj skromný denní příděl.

Možná jste ho také někdy potkali – stále s sebou nosil velikou modrou tašku, ve které měl krom nákupu vždy i pár svých oblíbených knih.

Na cestu, ze které se už nevrátí, se Vláďa Šmat odebral v Klatovech 11. června 2016, v den svých devětasedmdesátých narozenin.

Sbohem, kamaráde, ať je Ti lehká zem.

Pavel Šot,
Městská knihovna Klatovy

Ke vzpomínce kolegy Pavla Šota na Vláďu Šmata připojím už jen několik vět.

Uvědomila jsem si, že při našem společném vzpomínání na Vláďu se nevědomky usmíváme. I když neměl lehký život, nestěžoval si. Neměl ve zvyku odsuzovat lidi, i když by si to někteří zasloužili.

Snad se mohu pochlubit, že se mi dostalo z jeho úst uznání, že jsem byla snad jediná ředitelka, se kterou nemusel bojovat. Od tak zásadového člověku si toho budu vždy cenit.

Jeho velká láska k poezii mu zůstala až do konce života. I v posledních letech, když už se pro potíže s pamětí nemohl soustředit na čtení prózy, stále dokázal recitovat obsáhlé básně.

Tak tomu bylo vždy při jeho občasných návštěvách knihovny. Je až k neuvěření, že při jeho poslední návštěvě se ještě ve dveřích loučil těmito Nezvalovými verši:

Sbohem a šáteček

Sbohem a kdybychom se nikdy nesetkali
bylo to překrásné a bylo toho dost
Sbohem a kdybychom si spolu schůzku dali
možná že nepřijdem že přijde jiný host

Bylo to překrásné žel všecko má svůj konec
Mlč umíráčku mlč ten smutek je už znám
Polibek kapesník siréna lodní zvonec
tři čtyři úsměvy a potom zůstat sám.

Sbohem a kdybychom si neřekli už více
ať po nás zůstane maličká památka
vzdušná jak kapesník prostší než pohlednice
a trochu mámivá jak vůně pozlátka

...

Zdeňka Buršíková,
Městská knihovna Klatovy